Rušné ráno v Brožově... (IV. Epilog 2026)

Muž v hedvábném kimonu měl rád rána, která nikam nespěchala a nic po něm nechtěla. Po několika posledních dnech začínal podobný luxus považovat téměř za základní lidské právo, zvlášť pokud člověk právě přišel o podnik, domov a nezanedbatelnou část majetku kvůli tomu, že se realita rozhodla na několika místech otevřít jako špatně sešitá rána.

Jeho podnik, po několik dekád výnosně rozkročený přes několik vrstev existence, přestal během několika minut fungovat v jakémkoli rozumném slova smyslu. Fialové trhliny rozervaly chodby, které se už předtím jen volně podřizovaly běžné geometrii, pokoje se propadaly jeden do druhého a několik částí domu zmizelo do míst, kam by rozumný člověk neposlal ani účetního.

On sám se nakonec dostal do Brožova spolu s několika věcmi, na nichž mu skutečně záleželo, a neviděl důvod trávit příjemné ráno vzpomínkami na okolnosti, za nichž k tomu došlo.

Mnohem důležitější bylo, že přežilo jeho oblíbené kimono.

Zahalil se do hedvábí barvy přezrálé švestky, před zrcadlem pečlivě upravil límec a s uspokojením konstatoval, že ani zhroucení několika vrstev skutečnosti nedokázalo zásadně poškodit jeho vzhled. Člověk, který dovolí katastrofě, aby z něj udělala špatně oblečenou oběť, podle něj prohrál dvakrát.

Potom si připravil koktejl. Do vysoké sklenice přidal led, kořeněný alkohol, trochu citrusové šťávy a několik kapek tekutiny s krásnou barvou a původem, na který bylo lepší se neptat. Směs dlouze promíchal stříbrnou lžičkou, ochutnal ji a po krátkém zamyšlení přidal ještě trochu alkoholu. Ráno, které začíná příliš umírněně, má podle jeho zkušeností nepříjemný sklon skončit prací.

S nápojem v ruce vyšel na balkon.

Brožov pod ním vypadal skoro normálně, což bylo vzhledem k okolnostem obdivuhodné. Obchodníci otevírali stánky, vojáci se snažili působit dojmem, že přesně vědí, co dělají, a obyvatelé města se drželi tradičního pravidla, že žádná katastrofa není skutečná, dokud kvůli ní člověk nemusí zavřít hospodu.

Muž v kimonu si usrkl a začal přemýšlet, jakým způsobem by mohl strávit den, aniž by řešil cokoli závažného. Nabízela se pozdní snídaně, lázeň a následně možná nenápadná obhlídka místní smetánky. Brožov totiž působil jako město s mimořádně dobrým poměrem mezi množstvím peněz, množstvím tajemství a množstvím špatného úsudku.

Právě tehdy si v davu všiml někoho, kdo tam nepatřil.

Postava sama nebyla nijak nápadná. Člověk by ji snadno minul pohledem, nebýt toho, že lidé kolem ní uhýbali, aniž by si uvědomovali proč. Pohybovala se davem pomalu, téměř líně, a prostor před ní jako by se vždy uvolnil o zlomek okamžiku dřív, než měla někomu vstoupit do cesty.

Muž na balkoně si sundal brýle.

Podruhé už se nepodíval očima.

Astrální signatura byla nezaměnitelná. Pod lidskou podobou se na okamžik ukázala příliš vysoká silueta zahalená do rudého žáru, kůže připomínající kov ponechaný ve výhni a rohy, které se lidská maska ani příliš nesnažila skrýt před někým, kdo věděl, kam se dívat.

Nebyl to empatik ani nějaká drobná astrální pijavice závislá na emocích lidí kolem sebe.

Tohle byl plnohodnotný démon.

Muž v hedvábí znal rozdíl velmi dobře. Několik dekád provozu podniku pro klientelu z více než jedné pláně člověka naučí rozlišovat mezi tvorem, který potřebuje lidský strach, a tvorem, u něhož je lidský strach pouze přirozeným vedlejším produktem přítomnosti.

Vyklonil se přes zábradlí a přivolal postavu gestem.

O několik minut později seděl rudý návštěvník naproti němu na balkoně, s očividným zájmem si prohlížel láhev a působil dojmem člověka, který byl na dovolené.

„Ty a tady?" zeptal se hostitel.

Démon se rozhlédl po střechách Brožova a spokojeně se pousmál. „Jo. Je tu krásně, ne?"

Muž v hedvábí si ho chvíli měřil. „Pokud mě paměť neklame, patříš do úplně jiné pláně existence. Dvě slunce, rudý písek, popel ve vzduchu a velmi nepříjemná fauna."

„Pořád tam je."

„Tak proč nejsi ty tam?"

Úsměv rudého na okamžik zeslábl.

„Řekněme, že poslední dvě a půl století tam pro nás nebylo zrovna příznivých."

Bylo na způsobu, jakým to řekl, něco, kvůli čemu se hostitel rozhodl dál nevyptávat. Démoni mívají podivnou hrdost a člověk, který se desítky let živil diskrétností, poznal téma, které je lepší ponechat u ledu.

Rudý však po chvíli znovu nasadil lehčí tón.

„Pak někdo tady otevřel dveře."

Stříbrná lžička v ruce muže v kimonu se zastavila.

„Tady?"

„V Brožově."

„Schválně?"

Démon se tiše zasmál. „Ne. To je na tom skoro nejlepší."

Hostitel sevřel rty. „Takže někdo, kdo vůbec netušil, co dělá, otevřel průchod do vaší pláně."

„Přibližně."

„A vy jste prostě prošli."

„Ty bys neprošel?"

Na to se odpovídalo špatně.

Muž v kimonu proto místo odpovědi dopil několik doušků a pak se zeptal na něco podstatnějšího.

„Kolik vás je?"

Rudý se krátce zamyslel.

„To si nechám jako obchodní tajemství. Dejme tomu pár..."

Hostitel položil sklenici na stůl.

Pár nebylo mnoho, pokud člověk počítal vojáky, obchodníky nebo hosty na večírek.

Pár plnohodnotných démonů však představovalo úplně jiný druh aritmetiky.

„Pár," zopakoval pomalu.

„Jen pár."

„To slovo bych na tvém místě nepoužíval."

Rudý se pousmál, ale tentokrát už nepůsobil tak lehkomyslně.

„Stejně už je pozdě. Dveře se zavřely."

Hostitel pozvedl obočí.

„Takže zpátky nemůžete."

„Momentálně ne."

„A ten, kdo vás pustil?"

Tentokrát rudý neodpověděl hned. Jen se zahleděl někam přes jeho rameno a pak se znovu usmál, tentokrát způsobem, který se muži v hedvábí nelíbil ani trochu.

„Toho si pamatuju."

„To zní skoro až osobně."

„Možná."

Démon se znovu podíval dolů do ulice, ale jeho pozornost náhle ulpěla na něčem jiném. Na jedné z budov přes náměstí, kde mezi ostatními znaky visel výrazný modrý symbol.

Úsměv z jeho tváře na několik okamžiků zmizel.

„To je zajímavé."

Muž v kimonu sledoval jeho pohled. „Co?"

Rudý lehce ukázal bradou.

„Ten modrý prapor a bílý symbol."

Hostitel se zadíval stejným směrem, ale neviděl na něm nic, co by stálo za takovou pozornost.

„Znáš ho?"

Démon se zasmál, tentokrát však bez pobavení.

„Řekněme, že jsem nečekal, že ho uvidím i tady."

Chvíli symbol pozoroval a pak zavrtěl hlavou.

„Osud má zřejmě smysl pro ironii."

Muž v hedvábí se rozhodl, že ani na tohle se nebude ptát. Za svůj život se naučil, že některá tajemství mají hodnotu právě do okamžiku, než je člověk pozná.

Mnohem víc ho zajímalo, proč mu jeden z pár démonů uvízlých v Brožově sedí u stolu.

„Takže," řekl a znovu vzal do ruky sklenici, „předpokládám, že jsi sem nepřišel obdivovat místní heraldiku."

„Máš dobrý odhad."

„A zároveň doufám, že ses sem nepřišel bavit způsobem, který u vás zahrnuje krvavý déšť, hořící ulice nebo něco podobně únavného. Tohle je teď moje působiště."

Rudý se pobaveně podíval na jeho kimono, koktejl a celé pečlivě naaranžované ráno.

„Na člověka, který několik dekád provozoval astrální bordel, jsi překvapivě konzervativní."

„Provozoval jsem vysoce specializovaný podnik a právě proto vím, že podobné věci potřebují pravidla."

„Například?"

Muž v kimonu se naklonil blíž.

„Neser tam, kde jíš." řekl důrazně a trošku zavrčel. Zvolil si tuto příležitost, aby také vycenil tesáky. Přeci jen, nebyli v astrální hierarchii tak moc daleko od sebe.

Rudý se zadíval na jeho sklenici. „Technicky vzato tady piješ."

„Je to metafora."

„Nepřesná."

„Je to zkušenost několika dekád. Jestli chceš někde dlouhodobě působit, není dobrý nápad z toho místa zároveň udělat bojiště, jatka a otevřenou bránu do pekla."

„To poslední už za nás vyřešil někdo jiný."

Hostitel si povzdechl. „Právě proto to nemusíme ještě zhoršovat."

Démon se pohodlněji usadil a v jeho výrazu se cosi změnilo. Dosavadní lehkovážnost nezmizela, ale ustoupila něčemu mnohem praktičtějšímu.

Teprve tehdy muži v hedvábí došlo, že rudý nepřišel žádat o pomoc.

Přišel obchodovat.

To byla řeč, které starý podnikatel rozuměl podstatně lépe.

„Dobře," řekl nakonec. „Co chceš?"

Rudý mu vysvětlil, že potřebují zázemí, diskrétnost a někoho, kdo rozumí přechodu mezi lidským světem a tím, co leží za jeho okrajem. Nešlo mu o velká gesta ani o zničení města. Alespoň zatím ne…

Když rudý domluvil, hostitel se zadíval přes balkon na město.

Brožov byl plný peněz, tajemství, mocenských ambicí a lidí, kteří se dokázali sami přesvědčit, že právě jejich špatný nápad je výjimečně dobrý. Navíc se někde mezi nimi pohyboval člověk, který nevědomky otevřel dveře do cizí pláně a vypustil do města malou démonickou smečku.

A jeden z těch démonů si ho pamatoval.

„A co za to?" zeptal se po chvíli.

Rudý se usmál a lidská podoba kolem něj na okamžik působila příliš tenká.

„Říkal jsi přece, že se nemá srát tam, kde člověk jí."

„To jsem říkal."

„Tak nebudeme."

Nechal mezi nimi chvíli ticho.

„Najdeme si někoho jiného, komu rozkopeme bábovičky."

Muž v hedvábném kimonu se zadíval na něj, potom na vzdálený modrý prapor a nakonec na Brožov, který se pod balkonem dál tvářil, že jde o zcela obyčejné ráno.

Ještě před hodinou chtěl pouze snídani, lázeň a trochu klidu.

Teď měl před sebou jednoho z démonů uvázlých v tomto světě, zavřenou cestu zpět a nabídku, která mohla být začátkem nového podnikatelského impéria nebo velmi komplikovaným způsobem sebevraždy.

Podle jeho zkušeností se ty dvě věci ostatně nikdy úplně nevylučovaly.

Když rudý znovu natáhl ruku k láhvi, tentokrát ho nezastavil.