Tichý a klidný večer v Galmoře... (III. Epilog 2026)

Ve vysokých oknech pracovny se odráželo poslední světlo dne a Galmora pod nimi působila téměř pokojně. Na ulicích se rozsvěcely lampy, povozy se vracely k branám a z otevřených oken domů sem tam zazníval smích. Byl to obyčejný večer, ale i tam mu Lord Merici nevěřil.

Seděl u malého stolku s otevřenou lahví vína a znovu pročítal poslední zprávy z Brožova. Ještě před několika dny tvořily nesourodou směs katastrof, osobních selhání a politických problémů. Otto byl zavražděn. Vojenský velitel spáchal sebevraždu. Operace Spálená země byla odvolána dřív, než se z Brožova skutečně stalo pohřebiště.

Za jiných okolností by v tom Merici dokázal spatřit určitou naději.

Přinejmenším už nikdo nehodlal město vypálit.

Možná, pomyslel si, tam teď bude chvíli klid.

Ta myšlenka mu připadala směšná už ve chvíli, kdy se objevila.

Mnohem víc než stav města ho znepokojoval stav gelreánských aktiv uvnitř. Příliš mnoho lidí jednalo bez dohledu, příliš mnoho rozhodnutí se rodilo daleko od Gelreánu a příliš málo zpráv přicházelo zpět.

Výjimkou bylo Koťátko.

Její poslední hlášení leželo stranou od ostatních. Nebylo dlouhé, ale bylo napsané se vztekem tak zjevným, že ho Merici při prvním čtení téměř pobavil. Koťátko byla rozzuřená. Na lidi, na rozkazy, na neschopnost, na situaci samotnou…

A kupodivu právě to ho uklidňovalo.

Dokud byla schopná psát naštvané zprávy, byla v pořádku.

Vztek znamenal energii. Energii znamenalo vědomí. A vědomí znamenalo, že ještě někde v Brožově seděla, nadávala na svět a odmítala se nechat pohltit tím, co se kolem ní dělo.

Horší bylo ticho tajné služby.

Ti se neozvali vůbec.

Nešlo o jedno opožděné hlášení ani o ztraceného kurýra. Spojení prostě ustalo. Žádné krátké poznámky, žádné kódované zprávy, žádné varování. Nic.

Merici to považoval za nejhorší znamení ze všech.

Tajná služba se neměla odmlčet.

Měla lhát, mlžit, zatajovat a posílat zprávy plné polopravd.

Ale měla komunikovat.

Když někdo zaklepal na dveře pracovny, Merici právě doléval víno. Zaklepání bylo příliš rychlé a příliš hlasité. Posel vstoupil bez obvyklého váhání a v ruce držel několik listů, přeložených narychlo a bez pečeti.

První zpráva mluvila o fialových trhlinách.

Objevily se kolem Brožova téměř současně na několika místech. Nešlo o světla na obzoru ani o vzdálený magický jev. Byly popisovány jako skutečné rány v krajině, nepravidelné, zářící a nepřirozeně hluboké. Nikdo přesně nevěděl, co leží za nimi.

Brzy se ukázalo, že to není to nejhorší. Po souši se k Brožovu nedalo dostat.

Ne proto, že by všechny cesty přetínaly trhliny.

Cesty zmizely.

Hlídky postupující lesem nacházely nejprve staré rozcestníky bez cest, potom stezky končící mezi stromy a nakonec už jen hustý porost tam, kde podle map měla vést obchodní cesta široká pro dva povozy.

Les se změnil.

Nebo možná jen znovu zabral to, co mu kdysi patřilo.

Hraniční hlásky přestaly odpovídat jedna po druhé. Několik mužů bylo vysláno k nejbližší z nich. Na místě, kde měla stát kamenná věž s palisádou a malým nádvořím, nalezli jen stromy.

Staré. Silné.

Kořeny měly zapuštěné hluboko v půdě.

Jako by tam rostly desítky let.

Další hláska zmizela stejně. A potom další.

Les Brožov neobklopoval.

Pohlcoval jeho hranice.

Zůstávalo moře.

Merici při té části hlášení na okamžik pocítil úlevu. Brožov bylo stále možné zásobovat loděmi. Pokud selhaly cesty, stále existovaly přístavy.

Další odstavec mu ten pocit vzal.

Moře se uzavřelo také.

Rybářské lodě se vracely bez vysvětlení. Posádky tvrdily, že neexistoval žádný vítr, žádná bouře ani útesy, které by jim bránily pokračovat. Přesto se nedokázaly přiblížit.

Některé lodě pluly celé hodiny přímo k pobřeží a zjistily, že jsou stále stejně daleko jako na začátku.

Jiné se pokusily Brožov obeplout a po několika hodinách se ocitly na místě, odkud vypluly.

Jedna posádka tvrdila, že v noci viděla nad hladinou stejné fialové světlo jako hlídky na souši.

Nikdo se jim nesmál. Merici položil zprávu na stůl.

Najednou už jednotlivé události nevypadaly odděleně.

Ottova vražda.

Sebevražda vojenského velitele.

Odvolaná operace Spálená země.

Mlčící tajná služba.

Koťátko, které ještě naposledy stihlo poslat rozzuřený dopis.

A potom trhliny.

Zmizelé cesty.

Les, který spolkl hraniční věže.

Moře, které odmítalo pustit lodě blíž.

Na stole před ním ležely papíry z několika různých zdrojů, psané různými lidmi a v různých časech.

Dohromady ale vyprávěly jediný příběh.

Brožov nebyl obléhán. Brožov mizel. Ne z mapy. Ještě ne.

Ale ze světa kolem něj.

Merici došel k oknu.

Galmora pod ním dál zářila světly a žila svým normálním večerem. Bylo těžké uvěřit, že někde daleko odsud se celé území právě oddělovalo od okolního světa a nikdo nevěděl proč.

Ještě před hodinou doufal, že se situace v Brožově konečně uklidní.

Teď si uvědomoval, že klid může mít mnoho podob.

Může znamenat konec bojů. Může znamenat únavu.

Může znamenat smrt.

Víno zůstalo ve sklence nedotčené.

Venku se rozsvítila poslední světla Galmory.

A někde daleko na severu se kolem Brožova zavíral svět.