A ten čas se blíží... (I. Prolog 2026)

Ale ještě předtím, než se stalo tohle, většina lidí zapomněla, že ty nejstarší příběhy vždycky byly o krvi. Později se z nich krev začala postupně vynechávat, aby byly snáze stravitelné pro děti, nebo přesněji řečeno spíše pro ty lidi, kteří je dětem vyprávějí a čítávají, než kvůli dětem samým. Krev obvykle potřísněná, je-li prolévána těmi, kdo si to opravdu zaslouží. (Pozn. autora: Abychom rozuměli: že poté z těch, kdo si zaslouží, aby jejich krev byla prolita. Ale třeba taky ne. U některých dětí si nikdy nemůžete být docela jistí.), až v nich nezůstala krev žádná. A v tu chvíli se můžete úžasle přemýšlet, kam se poděly ty dobré příběhy. 

Terry Pratchett, Otec Prasátek.

Ne všechny příběhy začínají nadějí.

Některé začínají ve chvíli, kdy už je pozdě. Kdy země přijala příliš mnoho krve, než aby ji ještě dokázala beze stopy vstřebat. Kdy jména mrtvých vybledla, ale jejich hlad zůstal. Kdy se v temnotě něco pohne tak nepatrně, že si člověk nejdřív namluví, že to byl jen vítr, jen ozvěna, jen neklidný sen.

Říká se, že všechny příběhy jsou o krvi.

O krvi prolité v hněvu i ve víře.
O krvi, která stvrzuje přísahy a přežívá zrady.
O krvi, kterou si neseme v sobě, i o té, která ulpěla na kameni, v kořenech, v hlíně, ve zdech starých míst a v paměti věcí, jež neumějí zapomínat.

Celý kraj jí je prostoupen.

Les ji pil po staletí, hraniční kameny ji přijímaly mlčky. Řeky ji odnášely jen zdánlivě a po deštivě vždy zůstaly čisté ulice. Ale to, co bylo kdysi pohřbeno s vírou, že čas všechno utiší, začíná znovu dýchat.

Něco se probouzí.

Ne na jednom místě a ne jedním hlasem. Spíš jako když se napne cosi starého v hlubinách země. Jako když se ticho, nahromaděné po celé věky, rozhodne přestat být tiché. Není v tom spěch. 

Jen jistota.

Hvozd už není jen lesem. V jeho nitru se probudilo vědomí, které není lidské a nikdy jím nebylo. Mezi stromy se drží přítomnost starší než lidská paměť, pomalejší než lidský strach a trpělivější než lidská vina. Stezky se mění a vítr nese něco, co není pouhým šelestem. A hluboko pod kůrou, kořeny a vlhkou půdou roste hněv, který nemá podobu výkřiku, ale rozsudku.

Jinde, tam, kde se mlha drží déle, než by měla, a kde mapy končí dřív než obavy, se znovu hýbou stíny starého světa. Na osamělém ostrově, který by možná měl zůstat jen příběhem, se cosi vrací do pohybu. Vždyť to znáte - tajemné ostrovy, opuštěné chrámy a zlato. Tak lákavé, tak dosažitelné a za velmi výhodnou cenu trošky krve.Těmito zdmi zní ozvěna dávných časů, v němž život měl menší cenu a strach byl prostší, čistší, pravdivější. Tam, kde se ten stín zvedá, se všechno živé instinktivně brání uvěřit vlastním očím. Je k pousmání, kolik věcí může dát do pohybu jedno zbrklé a zoufalé rozhodnutí v aréně. 

V kameni starého hradu přetrvává jiné čekání. Zdi, které měly být dávno mrtvé, jen mlčí. Pod klenbami, kam světlo vstupuje nerado, se drží cosi neuzavřeného, cosi, co nepominulo, jen se stáhlo hlouběji do sebe. Staré rody, staré sliby, stará žízeň, nic z toho nezmizelo. Některé věci se nerozpadnou ani po letech. Jen se naučí čekat d té doby, dokud neuslyší volání.

A krev začíná volat i v těch, kdo dosud chodí mezi lidmi.

V některých se mění v prázdnotu a pocit zmaru. V jiných v neklid, který nejde utišit. V dalších se projeví hlad, pro nějž už nestačí běžné výmluvy. Jsou touhy, které člověk dlouho považuje za vlastní, než pochopí, že v něm jen našly místo. A čím déle zůstávají beze jména, tím hlubší kořeny pustí.

Také pod městem se cosi dává do pohybu. V kanálech, šachtách a vlhkých útrobách, kam stéká vše odvržené, se tělo i mysl lámou do nových podob. Tam dole nic nezůstává čisté. Bolest ztrácí význam varování a proměna přestává být neštěstím; stává se zákonem. V temnotě pod kamenem dozrává něco pokaženého, něco, co nevzešlo z přirozeného řádu, ale co si o to méně žádá odpuštění.

A někde mezi tím vším sedí tichý, osamělý muž s dýkou.

Nemá moc starých jmen ani váhu proroctví. Jen křivdu, kterou držel příliš dlouho. Jen bolest, kterou brousil tak vytrvale, až se proměnila v rozhodnutí. A možná právě proto je bližší všemu ostatnímu, než by se zdálo. Protože ne každý temný příběh začíná monstrem. Některé začínají člověkem, který nedokázal přestat pamatovat.

To všechno čeká.

Ne na zázrak.
Ne na spásu.
Jen na okamžik, kdy svět zeslábne natolik, aby se přestal bránit.

Na Hodinu vlka.

Na tu chvíli mezi nocí a ránem, kdy je všechno nejtenčí. Kdy sny sahají blíž ke skutečnosti a skutečnost ztrácí pevné obrysy. Kdy modlitby slábnou na rtech a staré věci cítí, že závory povolují. To je čas, kdy se otevírá prostor pro návrat všeho, co bylo jen zapomenuto, ale nikdy skutečně poraženo.

Až ta hodina přijde, neprobudí jen to, co spalo v lese, v ruinách, pod zemí a v krvi starých rodů. Probudí i to, co lidé ukryli sami v sobě. Viny, které měly zůstat zapomenuté. Touhy, které se neměly naplnit. Strach, který byl příliš dlouho přikrýván slovy o řádu, víře a klidu.

Protože všechny příběhy jsou nakonec o krvi.

O krvi, kterou člověk zdědí.
O krvi, kterou prolije.
A o krvi, která se vsákne do světa tak hluboko, až si ji svět jednoho dne vezme zpět.

A ten čas se blíží.