Kdesi hodně, hodně daleko... (V. Epilog 2025)

Rudá planina Hegemonu se táhla, jako by nikdy neměla konce. Dvě slunce se vznášela nad obzorem – jedno oslepující a bílé, druhé temně rudé, zvrácený pár, který vrhal na zemi dvojí stín. Všechno kolem bylo pusté: žádný strom, žádná řeka, jen prach a popraskaná zem, v jejíchž puklinách se míhaly jiskry žhavého žáru. Vítr kvílel mezi černými balvany, nesl s sebou pach síry a prastarého spáleniště.

Na té planině leželo tělo démona. Jeho křídla, kdysi rozpjatá, teď ležela zlomená, rohy mu trčely z lebky jako pahýly a drápy byly zarývané do země, jako by se i po smrti snažil udržet svůj nárok na tento svět. Jeho krev se vsakovala do písku, ale rudý prach ji pohlcoval beze stopy – jako by ani smrt nebyla v této sféře schopna zanechat otisk.

A nad tím vším stála postava. Osamělý poutník, silueta na horizontu, jejíž původ nebylo možné hned určit. Nebyl to obyčejný člověk: kůží mu probleskovaly žhnoucí modré žilky, pulsující v rytmu, který nepatřil srdci, ale kameni. Každý pohyb nesl ozvěnu něčeho většího, staršího, cizejšího – a přece byl stále bytostí, která stála vzpřímeně proti Hegemonu.

Vzduch se náhle zachvěl. Z výšin zazněl pronikavý skřek a mezi oběma slunci se objevila azurová silueta. Modropírek, dravec s dvěma hlavami, se snášel dolů s křídly tak mocnými, že vítr rozmetal prachovou bouři do všech stran. Každý úder perutí rozdělil rudou mlhu a odhalil křehkou modrou zář, která připomínala kus nebe v zemi, kde už dávno žádné nebe nebylo.

Dravec dosedl cizinci na rameni. Obě hlavy se sklonily k poutníkovi, dvě párové oči hleděly s různým výrazem – jedny přísné a soudící, druhé hluboké, tiché a chápavé. Jako by k němu promlouval sám osud, ve dvou podobách, ve dvou pravdách.

Postava natáhla dlaň. Mezi prsty jí na okamžik zazářil malý úlomek – kousek theolitu, záblesk domova, dar z jiného světa. Úlomek, který se sem dostal, proti všem zákonům a hranicím. Jeho světlo se odráželo v azurovém peří modropírka a měnilo rudou pustinu v plátno protkané modrými pruhy.

Ústa se pohnula v úsměvu – ironickém i vděčném zároveň. „Není to mnoho," pronesl poutník, hlasem znějícím jako vzdálený hrom, „ale je to od srdce." V tu chvíli kámen vzplanul a jeho světlo se vpilo do jeho těla. Žilky po jeho pažích a krku se rozzářily tak, že osvětlily celou planinu, a démonický svět se na okamžik chvěl pod modrou září, která jej rozdělovala odshora dolů.

Modropírek zakrákal oběma hrdly najednou. Zvuk to byl podivný, dvojhlasý, připomínal současně válečný pokřik i pohřební zpěv. Vítr utichl, rudý prach padal k zemi jako sníh a celá pustina se zahalila do ticha, které nebylo přirozené.

Poutník vzhlédl k dravci, setkal se s oběma páry očí, a jen s nádechem lidské slabosti dodal:
 „Jen škoda, že tu nemáme víno…"