Časy se mění (II. Prolog 2025)
Mistr Hraničář shromáždil poslední, kdo zůstali. Jejich kruh byl malý. Jejich pohledy tvrdé.
„Co spí pod listím, se brzy probudí." pravil. „A vítr z Brožova nese zprávy, které by neměly být vysloveny ani šptem."
Na tvářích učedníků se nepohnul ani sval. Věděli své.
Od chvíle, kdy zmizel Mistr Balahen i nejstarší z řad hraničářů a druidů, upadal Hvozd do stínu. Bez jejich vedení se kraj začal probouzet k divočejšímu životu. Staré stezky zarůstají, prastaré síly praskají pod kůrou stromů – a v podrostu se potulují věci, které nemají jména.
Z přístavu v Brožově vane vítr nasycený solí, křikem a zápachem rozkladu. Něco, nebo někdo, ruší dávné rovnováhy.
Hraničáři se museli změnit.
Kdo zůstal, naučil se přežít v lese, který přestali poznávat. Jejich smysly se zostřily, jejich kroky ztichly. Cítí záblesk divoké magie v poryvu větru a zaslechnou šepot nemrtvých mezi stromy dřív, než udeří. Každý den je bojem, každé nadechnutí darem, který Hvozd nemusí dát podruhé.
Už nejsou jen strážci cest.
Jsou očima a ušima Hvozdu.
Jsou šelmami na prahu starého světa.
Přišlo jaro, jaké Hvozd nepamatuje. A léto?
Léto přinese jen těžší zkoušky.
