Prolog: druid

Před pár týdny

 

Druid Aileanach seděl ve svatyni a upíjel svůj odpolední čaj a přemítal, neboť si nedokázal vysvětlit selhání jednoho z jeho následovníků. "Nestáhl jsem mu provazy na nohou až příliš těsně? Nebo jsem mu zatížil hruď kamením až přespříliš? Nebo hodina a půl strávená ve tmě na něj byla zkrátka moc?" Pěnu u huby a k smrti vyděšený výraz si prostě nedokázal vysvětlit.

 

Na žádnou z těchto otázek si však nestačil odpovědět, neboť hladina jeho čaje se roztřásla, jako když se naposledy pokoušela obryně Stáňa připojit k rusalčímu reji. Jenže Stáňa naštvaně odešla poté, co jí Aileanach takové radosti života zatrhl (protože vílí tanečky tančené s razancí obra je to poslední, co poblíž své svatyně chcete), a musel tedy hledat příčinu jinde. Vydal se tedy směrem, odkud pravděpodobně pocházely - a za nedlouho opravdu našel.

 

O slabou hodinku později došel do města v doprovodu dvou jeskynních vlků, kteří budili respekt nejen proto, že každý svíral v čelistech po jednom svíjejícím se permoníkovi. A protože se žádná ze stráží neobtěžovala druida i s doprovodem zastavit, nakráčel si to až před Katcheriův trůn, kde vlci se zjevným znechucením vyplivli obě vyklepaná stvoření na koberec.

 

Následovala přátelská výměna názorů, ve které padlo cosi o tom, že dva inkriminovaní (ne)výrostci Bumpic a Picbum těžili načerno a dále cosi o laxním přístupu města k trestům, neboť tihle dva nejsou na koberečku poprvé, což místodržící kontroval povzdechem, jak těžké je permoníky uhlídat, neboť, cituji, "ty malé s**** vlezou všude". Na rozloučenou Aileanach poznamenal cosi o trpkém vínu a šel si po svých… a k jeho smůle ignoroval, čím ti dva malí neřádi mají nadité kapsy.

 

Současnost

 

- "Cože udělal?"

- "Jak jako do lesa?"

- “To se jistě nějak vysvětlí.”

- "VĚDÁTORA?!"

 

Aileanach při rozhovoru se sojkou práskačkou znepokojivě zvyšoval hlas, až se naštval jako už dlouho ne, lehce zbrunátněl a trvalo mu nějakou dobu, než nabyl obvyklého výrazu.

“Chceš mi tedy říct, že páně Katcherio befelem nakýbloval nějakého gelreánského vědce ke mě do lesa, protože ho odmítá trpět u sebe ve městě?” optal se pro jistotu Aileanach, když trochu přišel k sobě, ač bylo znát, že je stále poněkud rozrušen. Sojka v odpověď jen vyplašeně kývla a vypadala, že by raději uletěla někam do teplých krajin, protože v přítomnosti naštvaného druida se cítila poněkud nesvá.

Aileanach v odpověď jen cosi zabručel a dovolil nervózní sojce odletět. Jako by nestačilo, že že ti zpropadení permoníci narazili na žílu čehosi, co lidi z města začali s bázní nazývat theolit. Pochopitelně, jako po všem, co se tváří mocně, začali Brožovští dobrodruzi i po theolitu bažit jako námořník po štrejchu po půl roce na moři, takže se jali rozrýt město a jeho okolí a následně se o totéž začali pokoušet i v lese.

 

Jenže ne, on se mu pod ochranou místodržícího vehementně vetknul do lesa jakýsi baron von Durchblauch s družinou a bandou budižkničemů naverbovaných z města. “Vědec! Badatel! Ještě mi sem natahá alchymisty, a kdo ví, co tu spolu budou vyvádět. Ale protože je z Gelreánu, tak se mu nesmí zkřivit vlas, jinak nám maminka vyhlásí válku - i kdyby tu po něm zbyl zplundrovaný les, fialová tráva a dvouhlavé srnky!” přemýšlel nahlas.

 

“No počkej. Já ti dám, cpát mi do lesa takovouhle badatelskou svoloč. Tobě ještě ztrpkne to nejlepší gelreánský víno. V puse!” upustil druid nakonec páru a začal vymýšlet, jak těm dvěma zpříjemní život.